Titul mistra světa už mi nikdo nemůže vzít, říká triatlonista Ondřej Petiška

Kromě toho, že je Ondra Petiška naším dlouholetým instruktorem, vybojoval taky „pár“ zlatých medailí v terénním triatlonu. Sportu, kde závodník vystřídá plavání, jízdu na horském kole a běh. Slaví také úspěchy v zimním triatlonu, kde místo plavání závodníci absolvují běh na lyžích.

Před pár týdny obohatil svou sbírku o zlato z mistrovství světa v zimním triatlonu v Andoře a tento víkend se účastnil závodu mistrovství Evropy v Italském Asiagu. „Každému cesta na vrchol trvá jinak dlouho. Je tedy důležité vytrvat, a jednou všechen ten trénink přinese své ovoce,“ podotýká s hrdostí Ondra.

Jak jsi spokojený se svými výsledky z mistrovství Evropy v Asiagu?

Popravdě moc spokojený nejsem. Pro účast jsem se rozhodl na poslední chvíli, protože jsem se fyzicky cítil velmi dobře a bylo mi líto tuto formu nevyužít.  Navíc by byla škoda, kdyby Česká republika na akci tohoto formátu neměla své zastoupení v závodu štafet. Výsledek byl nakonec hezký, společně s Anetou Grabmüllerovou jsme pro Česko vybojovali páté místo. Svůj individuální závod jsem ale nedokončil.

Co se stalo?

Tuhle otázku si pokládám už od samotného odstoupení ze závodu. Občas se to bohužel tak sejde. I když uděláš všechno správně, závod prostě nevyjde. Napadají mě desítky výmluv, ale pravda je docela jednoduchá. Měl jsem přehnaný respekt ze soupeřů. Závodili proti mně týpci, kteří se triatlonem živí, jen těžko bych hledal závod s větší konkurencí.

Dochází k takovým situacím běžně?

Každý sportovec ti potvrdí, že když není správně nastavená hlava, i výkon nebude stát za nic. Já jsem ze závodu odstoupil asi poprvé v životě, a rozhodně to pro mě nebylo jednoduché. Ale s ohledem na dosavadní průběh a štafetu, která nás čekala následující den, mi to připadlo jako jediný možný krok.

Je to poprvé, co ses účastnil štafety?

Ano, v zimním triatlonu to bylo poprvé, jinak se štafet účastním, kdykoli mám příležitost. Je to zajímavý formát závodu, který baví diváky i závodníky, a pro mě je to příjemné připomenutí týmových sportů, se kterými jsem v dětství začínal. Navíc postavit se na start po boku jedné z nejlepších závodnic světa nejen v zimním, ale také terénním triatlonu pro mě byla skvělá motivace.

V čem vidíš výhody štafet oproti individuálnímu závodu?

Největší výhodu vidím v tom, že je to úplně jiná motivace závodit pro výsledek celého týmu a bojovat do posledních metrů o každou vteřinu. Navíc štafety bývají často velmi vyrovnané a napínavé až do poslední chvíle.

Úseky ve štafetě jsou poměrně krátké – u všech disciplín se závodníci pohybují mezi patnácti a dvaceti minutami. Vyhovuje ti to?

Musím říct, že docela ano. I když trénuji na vytrvalostní sport, pořád mám nejlepší výsledky právě na krátkých vzdálenostech. V zimním triatlonu je to navíc okořeněné tím, že jakmile dokončíš svůj úsek máš právě 15-20 minut na vydechnutí, a pak tě čeká celý triatlon znovu.

Není to trochu otrava se po takových kouscích pořád přezouvat?

Naopak! Depo často označujeme za čtvrtou disciplínu triatlonu. Rychlé přezouvání není až tak těžké natrénovat. Navíc to do závodu vnáší možnost určitých taktik - jakou zvolit obuv, jestli zapínat boty na běžky, nebo jestli zvládnout cyklistickou část v běžeckých botách. Na druhou stranu je to právě přezouvání, které hodně závodníků podcení a někdy se stává, že chyba v depu rozhodne celý závod.

Nedávno jsi na závodu v Andoře vybojoval zlato ve věkové kategorii 25-29 let. Jaký to byl pocit?

Vítezství je vždycky skvělý pocit, a je to důvod, proč sportovci celý rok trénují. Kromě toho mi vítězství přineslo i pocit zadostiučinění, že ty stovky hodin tréninku k něčemu vedly, a titul mistra světa už mi nikdo nemůže vzít. Ovšem pokud tě sport baví, je to už jen taková třešnička na dortu.

Co bylo tím klíčem k úspěchu?

Je to hodně o tréninku, ale trasa na běžky rozhodně nebyla snadná jak fyzicky, tak ani technicky. V ostrých, zledovatělých zatáčkách padali i ti nejlepší závodníci. Musím se pochlubit, že jsem všechny tyto zatáčky s přehledem vybral a posunul se tak před ostatní závodníky. Moje chvíle pro pád přišla až na krásné přehledné rovince, kde jsem narazil do stánku s občerstvením. (směje se) Další den mi pro změnu praskl šroub a sedlo na kole mi sjelo až úplně dolů. Cyklistickou část jsem tak absolvoval v dost nepříjemném posedu. 

Není to poprvé, co jsi zajel závod zimního triatlonu dost slušně. Dá se říct, že ti vyloženě sedí nebo je to i o konkurenci?

Upřímně mě poslední dobou nenaplňují plavecké tréninky. Oproti tomu běžkování je pro mě srdeční záležitost, pro kterou mám v Liberci skvělé podmínky. Dalo by se tedy říct, že mi posun k zimnímu triatlonu sedí. Určitě je to svým způsobem i o konkurenci, v zimním triatlonu je méně hobby závodníků. Ovšem kvalita elitních závodníků je rozhodně srovnatelná s letní verzí triatlonů.  

Jakým způsobem předáváš dětem na kempu své zkušenosti?

Kempy s dětmi pojímám spíše formou her a zábavných aktivit, protože si myslím, že v tomto věku je důležitější budovat lásku ke sportu, spíše než se snažit o nějaké super výkony. Je to právě láska ke sportu, která je pak může celý život provázet, a později motivovat i k cíleným tréninkům. Když je ale příležitost, rád dětem předám i nějakou zkušenost z praxe. Troufnu si říct, že po týdnu na našem kempu se děti zdokonalí nejen v jízdních dovednostech, ale naučí se i základy chování v provozu, a hlavně si užijí spoustu zábavy.

Co bys vzkázal dětem na kempu?

Ať už Vás kolo baví a chtěli byste se ještě zlepšit, nebo teprve začínáte a chcete se naučit základy, určitě se nebojte přijít k nám na kemp. Není důležité být hned nejlepší, ale bavit se sportem a užít si to.